Tomáš Linka se narodil 6. února 1946 v Praze. Country zpěvák a hráč na foukací harmoniku začínal ve skupině White stars s Mirkem Hoffmannem a Marko Čermákem. Později střídavě spolupracoval se skupinami Greenhorns a Fešáci. Dnes má kromě poslední jmenované skupiny i svou vlastní kapelu Přímá linka a hraje s obnovenou kapelou Cadillac Pavla Brümera. Žije na chalupě ve Středních Čechách, je 48 let ženatý, má dvě dcery a čtyři vnoučata.
O SOBĚ A O RODINĚ
Viděl jsem fotografii Vašeho rodného domu, kde byl obchod s vínem a lahůdkami, to byl obchod Vašeho otce?
Ne, ne, to byl obchod dědečka Aloise Linky. V Praze to bylo jedno z největších lahůdkářství. Jako bylo vyhlášený lahůdkářství u Lippertů, tak bylo vyhlášený lahůdkářství Linka v Havlíčkově ulici čp. 13, to je blízko Masarykova nádraží.
Hmm, takový obchod s lahůdkami by se asi líbil každému. Z rozhovorů s Vámi vím, že máte raději pivo než víno, jak jste na tom se sladkým?
No… bohužel jsem na tohle takovej… no… jsem na sladký… (smích). S tím pivem už jsou to dvě věci, co jdou na váhu, a říkali jsme si se ženou poslední dobou, že bych se měl krotit.
Tak to vyjezdíte na koloběžce, no... Nedávno jste s rodinou vyměnili chalupu v jihočeských Hošticích za rodinný dům ve středních Čechách, nestýská se Vám po jihu?
Ani se nám nestejská, protože my jsme ty Hoštice opustili hlavně kvůli rodině. Z Prahy je to sto padesát kilometrů a malý vnoučata jsme tak viděli jednou za čas. Potom taky člověk nemládne a když bychom potřebovali nakoupit nebo k dok-torovi, tak teď stačí sednout do auta. Děti teď máme v okruhu pěti kilometrů, a tak jsou u nás hned, kdežto dřív ta cesta trvala dvě hodiny. Takže to bylo rozhodnutí z rozumu kvůli dětem a vnoučatům, se kterýma se teď vídáme zaplaťpánbůh často.
Podle všeho máte hezký vztah i se svou ženou, a to už 48 let. Máte na takové manželství návod?
Já bych asi použil slovo vzájemná tolerance, ale opravdu vzájemná. Samozřejmě, že zamilování se tak trochu rozplyne a záleží na těch partnerech, jestli si dokážou odpouštět. Takže jak říkám, vzájemná tolerance a odpuštění, ale opravdu vzájemné, protože jednostranně to nefunguje.
Pojďme pomalu od rodiny k muzice, Váš bratranec Rudy Linka je jazzový kytarista, máte v rodině kromě vás dvou nějaké další hudební talenty?
Pokud vím, tak se nikdo další v tomhle směru nepochlapil. Asi před pěti lety můj sedmnáctiletej vnuk Sebastian začal chodit na bicí, ale znáte to, přišla puberta, za-čalo to s ním mávat a…
…nevydržel?
No, nevydržel a šlo to do háje. Takže pokud vím, tak v rodině nikdo další muziku nedělá.
O HŘE NA FOUKACÍ HARMONIKU
Na foukací harmoniku hrajete od deseti let, většina dětí nerada cvičí a rodiče s nimi nemají trpělivost, jak to bylo u Vás?
Já jsem samouk a cvičil jsem rád, protože mě to zajímalo. Můj otec Vladimír Linka měl skupinu foukacích harmonik Harmonyton a zkoušelo se u nás doma. Když pak zavřel harmoniky do šuplíku, já je vyndal a zkoušel jsem, jestli mi to jde, a ono mi to šlo. Takže mě nikdo nutit nemusel.
Takže otec se na tom tehdy nijak aktivně nepodílel?
Ne, ne, ne, ten o tom právě ze začátku vůbec nevěděl.
Byl hodně překvapený, když to zjistil?
Jo, jo…
Byl na Vás pyšný?
Tak to by byl asi každý rodič. Pak už jsme měli doma takový dýchánky, že jsme hráli ve dvou.
Ve hře na foukací harmoniku platíte za mistra, Vaše harmonika zní i v původní nahrávce písně Mistrál s Karlem Gottem, napsal jste školu hry na foukací harmoniku… Je v tomhle oboru v Čechách velká konkurence?
Dneska už v podstatě jo. Když jsem v roce 1968 začínal, tak jsem byl vedle toho kla-sika, kterej se jmenoval Lubomír Pleva, což byl dokonce mistr světa na foukací harmoniku, myslím, jedinej. Potom se to začalo rojit a dneska si myslím, že i díky škole hry na foukací harmoniku, kterou jsem napsal, se pár harmonikářů našlo a dneska už by mi ke spočítání harmonikářů asi nestačili prsty na nohou a na rukou.
To je asi moc fajn, zvlášť když člověk ví, že zanechal v tom oboru tak výraznou stopu, že má i svoje následovníky…
My jsme teď dokonce s nakladatelem, který vydal mojí autobiografii, vydali školičku hry na foukací harmoniku pro nejmenší děti od 6 let.
Koho Vy si pustíte, když chcete slyšet opravdu mistrovsky zvládnutou hru na tenhle nástroj?
Můj velkej učitel byl Charlie McCoy, kterej už je léta slavnej, ať už v Americe nebo tady, protože on sem dojíždí a hraje tu s kapelou Druhá tráva. Vloni jsem byl tady v Praze na koncertě mistra největšího, to je Howard Levy, kterej vymyslel styl hry na harmoniku, který se jmenuje overblow, díky kterýmu on si zahraje na tu harmoniku, co chce. Úplně překračuje možnosti toho nástroje.
Znáte Sezimovo Ústí?
My jsme v Sezimáku vystupovali několikrát s Fešákama a samozřejmě jsme tudy často projížděli, ještě když se jezdilo po starý silnici. No a samozřejmě vím, že je tam Benešova vila.
O COUNTRY
Měnil se Vám, co se týká country, v průběhu času vkus?
My, jak jsme začínali hrát v roce 1968 a pak v těch 70. letech jsme hráli s Greenhornama, tak u nás nebyly k dosažení žádný jiný nahrávky než bluegrass, takže jsme v podstatě všechny kapely tehdy začínaly s bluegrassem. Marko Čermák hrál tehdy na banjo, to taky fungovalo. Až teprve, když jsem v roce 1974 opustil Greenhorny a šel jsem k Fešákům, pak se ten styl trošku změnil a začali jsme hrát moderní americkou country. Od tý doby americkou moderní country miluju a nedám na ni dopustit.
Jak se přihodilo, že máte rád americkou country, ale vaší milovanou zemí je Austrálie?
V Austrálii je v podstatě taky dobrá country. Jak tam před těma dvě stě lety končili v trestanecký kolonii Angličani a Irčani, tak v tý country je to znát a není to vůbec špatný. No a co se týká země jako takový, já jsem tam byl dvakrát, s Fešákama a Greenhornama, a přišli mi lepší lidi v Austrálii. Já nevím, jestli je to tím, že jsou to potomci Angličanů, že je tam víc než v Americe taková ta základní lidská slušnost. V Americe je každej za sebe, má klapky na uších a dělá si svůj byznys, kdežto v Austrálii jsou lidi ochotný vám pomoct daleko víc. Takže jsem ty Australany shledal lepší sortou lidí, než jsou v Americe. Kromě toho je Austrálie šíleně nádherná země.
Poslechnete si rád i jiný žánr, než je country?
Tak to já jsem celkem tolerantní. Nemusím třeba dechovku, to je samo sebou, a nemusím techno. To jsou takový dva styly… Ne, že bych je vyloženě neměl rád nebo je nenáviděl, ale když to někde hraje, tak to přeladím. Jinak jak říkám, jsem tolerantní k ostatním druhům hudby, včetně klasiky.
To znamená, že Vám nevadí ani metal?
To mi vůbec nevadí!
O KAMARÁDECH A O KAPELÁCH
Říká se, že když do pomyslné řady postavíte svoje partnery, můžete tak sledovat vývoj své vlastní diagnózy. Jak by vypadala Vaše řada hudebních parťáků, kolegů a kamarádů?
Já jsem spolupracoval se spoustou slavných jmen. Když to vezmu od toho 70. roku, tak to byl Šimek, Tučný, Hofmann... U Fešáků pak pokračoval Michal Tučný, Jindra Šťáhlavský, komický duo Josef Náhlovský a Josef Mladý a nad tím vším se klenul Petr Novotný. I když jsme spolu během naší spolupráce samozřejmě měli i různý střety a boje, ať už názorově nebo ohledně muziky, přesto musím prohlásit, že Petr Novotný je člověk, který mou kariéru velmi ovlivnil. Potom, když jsem v 90. letech začal znovu spolupracovat s Fešákama, tak to byl Tonda Kny, náš multikapelník, kterej je kapelníkem ve čtyřech kapelách.
Ve Vašem životě hraje velikou roli i legrace. Spolu s kolegy jste se jí nikdy nevyhýbali ani na jevišti, některé z nich dokonce živila, například Marko Čermáka, Honzu Vyčítala, Petra Novotného a další. Je humor typický pro country obecně nebo je to naše národní specifikum?
Tak já myslím, že country je hudba legrační, a když to vezmu zpětně, tak třeba u Fešáků lidi chodili hlavně na legraci, kterou tam zařídil právě Petr Novotný. Někdo tomu s úšklebkem říkal cirkus, ale je fakt, že lidi na to chodili, a je fakt, že když jsme tehdy hráli v 27 městech jednou až dvakrát za měsíc, tak jsme vždycky vymysleli novej pořad, kterej měl úroveň, a lidi se bavili. Ta muzika byla v podstatě vedlejší, lidi chodili na tu srandu.
Kdysi Vás někdo s nadsázkou označil za mluvčího Michala Tučného, co by asi tak Michal Tučný řekl o téhle době?
Tak já Vám něco řeknu, teda jestli se to dá publikovat. Michal, když jsme spolu někde byli a třeba se trochu napili, tak měl jednu takovou průpovídku, kterou používal, a já si myslím, že by ji použil i dneska na tu dnešní divnou dobu, on vždycky říkal: „Umíš hov..!“
Tradiční otázka na závěr mých rozhovorů: na jakou otázku byste rád odpověděl, ale nikdo Vám ji nikdy nepoložil?
Možná bych sám sobě položil otázku, kdy zase začne normální život a budeme moct začít zase koncertovat a lidi budou moct chodit na koncerty, do divadla a do kina. Asi bych se chvíli zamyslel a pak bych si odpověděl, že jestli budeme poctiví v dodržování pravidel, tak by mohlo začít fungovat nějaký rozvolňování, a daly by se v létě navštívit koncerty pod širým nebem a někdy k podzimu bychom se mohli vrátit do divadel.
A na co se v Sezimově Ústí můžeme v rámci koncertu Tomáše Linky těšit? Na tuto otázku nám odpověděl manažer pana Linky, pan Antonín Kny:
Bude to koncert, kde Tomáš Linka zmapuje 50 let svého muzikantského života, tedy od té doby, co přišel ke Greenhornům, poté k Fešákům a pak měl s Pavlem Brümerem kapelu Cadillac Pavla Brümera. Zahrneme i období, kdy si v roce 1999 postavil svou vlastní doprovodnou kapelu Přímá linka. Zazní nejlepší skladby, které vyšly i na albu k jeho 70. narozeninám. Tomáš vzpomene i několika písněmi na svého kolegu a kamaráda Michala Tučného. Celý program pak bude vizuálně provázet 50 fotografií z celého tohoto období a Tomáš Linka je bude slovně doprovázet.
PS: Tomáš Linka koncem loňského roku vydal svou autobiografickou knihu a k ní i titulní píseň, ke které vznikl i videoklip.
S Tomášem Linkou si za Městské středisko kultury a sportu Sezimovo Ústí povídal Petr Fiedor ml.
